RODINNÝ DŮM ZE VŠECH STRAN
Na co jste se možná báli zeptat svého architekta
Úvod (jestli ho tedy chcete číst) aneb o čem že to je a proč
Žijeme ve světě čísel a postmoderních beznadějí. Stále větší
počet lidí rozumí jen svému oboru, či vlastně jen tak malinkému výseku
svého oboru, že má problém vysvětlit ostatním, čímže se to vlastně
živí. Během několika málo let se suma vědění lidstva zdvojnásobí jen to
fikne.
Proto se čím dál více musíme spoléhat na jiné. Možná bychom ještě leccos dokázali sami, třeba postavit dům. Zatoužíme se občas zúčastnit, nejen konzumovat prefabrikované obsahy. Jenže se bojíme.
Ke každému lidskému konání dnes totiž patří takový pytel zákonů, norem, vyhlášek a soudních nálezů, že často si ani odborník není úplně jistý. Naši slovutní, příslovečně pilní poslanci neustále chrlí zákony nové, vylepšené, jejich novely a novely jejich novel, přilepujíce chov včel k zákonu o vytěsňování ucpávek. A člověk aby se už bál i kozu podojit. Natož skládat cihlu k cihle.
V knize, kterou držíte v ruce, si od čísel a paragrafů odpočinete. Její ambicí není z tebe, milý čtenáři, udělat projektanta, žádný strach. Koeficienty tepelného prostupu, hodnoty pevnosti ve střihu nebo paragrafy o minimální výšce zábradlí na terase tady nehledej, nejsou tu nebo se tu vyskytují stejně vzácně jako mihule potoční (Lampetra planeri) na Chomutovsku. Mým přáním je něco jiného. Chtěl bych, aby ses nás architektů přestal bát. Architekt není duch, vznášející se nad vodami (ani nad čímkoli jiným), ale není to ani sprosté slovo. Jsme většinou docela snesitelní, rozšafní, kreativní a často i překvapivě levní. Shrnul jsem v této knize řadu otázek, které se mi v mé projekční praxi tak či onak vracívají. Přes veškerou snahu mívám někdy pocit, že jsme si s klientem některé věci nestačili vysvětlit jaksepatří. Jindy zas vidím na očích mladé paní, že se nezeptala jak by chtěla a na co by chtěla. Jak potom má přesvědčivě bránit naši společnou práci, projekt jejich rodinného domu, před dodavateli roztomiloučkých kytičkových kachlíčků s egyptskými motivy a plastových dveří s obloučky, vševědoucí tchyní, referentem stavebního úřadu, soudružkou Směroplatnou od památkářů nebo zedníkem na stavbě, jehož první slova občas pořád ještě bývají: „Kerej idiot vám to, paninko, namaloval..?“
Napsat knihu přemítání (říkat tomu eseje se neodvažuji, Šalda je Šalda) o tom, co byste měli zvážit, rozhodnete-li se stavět rodinný dům a neodhodlali jste se na to zeptat svého architekta (nebo jste žádného nenajali), proto dává dost dobrý smysl. Původně to kniha ale nebyla; základem toho, co držíte v ruce, jsou texty z časopisu Dům a zahrada, jehož mám to potěšení být už více než deset let externím redaktorem. Udělá mi opravdovou radost, když si je přečtete a snad se u toho semtam i pobavíte. A kdo ví - možná fakt, že jste tuhle knížku prolistovali, ovlivní jednou i podobu vašeho zajisté krásného, bohdá utěšeného a architektonicky přesvědčivého budoucího rodinného domu. K tomu nám dopomáhej Bůh a Le Corbusier.
Kromě ilustrací mé dcery knihu doplňují fotografie 25 rodinných domů, usedlostí vhodných pro venkov, i městských vilek. Jejich autory jsou většinou moji přátelé, architekti, jejichž práci respektuji a obdivuji. Ty domy spojuje jediné: architektonická kvalita a úcta k prostředí, v němž byly vztyčeny. Laskavý čtenář nechť je přijme jako doklad těch principů, které v knize popisuji.
Ing. arch. Jan Rampich
